Národní tance na Moravě – Danze popolare di Moravia (1890–1912)

Institucionální zázemí těmto počinům poskytlo Národní divadlo, spolek Vesna, příprava Národopisné výstavy českoslovanské (1892-1895) a v prvních letech 20. století také Moravská ženská útulna v Brně. Janáček zprvu nenacházel potřebné informace o lidovém tanci v tištěných sbírkách - vždyť i František Sušil hodnotil v tomto směru svou největší sbírku jako nedostačující. Zásadní zlom tak přišel v létě roku 1888, kdy se skladatel setkal s původním lidovým tanečním projevem poblíž svého rodiště. Sám vystihl tento obrat výstižně ve studii Tance valašské a lašské, když v lednu 1891 napsal:

"Hledal jsem toliko písně, ale našel jsem mnohem více! Přiznávám se, že do té doby pohlížel jsem na tance s jakýmsi netajeným opovržením. To jméno se mi již nelíbilo, tím více způsob tančení. Viděl jsem v tom kus cizáctví, které neúprosně hlodá kus svéráznosti naší. Nemohu s Vámi tedy sděliti radost, když jsem pouhou náhodou ve valašské dědině, dosud málo tknuté moderním duchem, seznal jednak ušlechtilé a půvabné, jednak rázovité pohyby neznámých mi dosud tanců! ..."